Mýtus kvalitního času

Čas. Máme jej dostatek? Doba posledních let je velmi uspěchaná. Vždyť kdo z nás si neposteskne, že nemá čas! Často slyšíme, že někdo nemá čas, že se potkáme, až bude čas, že uděláme to či ono, až bude ten příhodný čas. Je vám to povědomé? Už starověký filozof pravil, že máme dostatek času, ale mnoho jej promarníme. Jak tedy využíváme čas a jakou má pro nás hodnotu?

Pojďme se zamyslet nad časem věnovaným těm, kdo jej potřebují opravdu mnoho. Děti. V dnešní době si jen obtížně umíme představit, že rodina žije z jednoho příjmu. Rodiče jsou pod tlakem v práci, často na cestách a zkuste dojet domů v nějakém slušném čase při současném stavu silnic. Vyděláváme poměrně slušné peníze, i když kdo má dnes průměrnou mzdu, že? A účty je potřeba platit. Odvrácenou stranou je skutečnost, že tento čas nám pak někde chybí.

Když už se nám konečně podařilo vzít si dovolenou či vyšetřit čas navíc, který chceme strávit s rodinou, dětmi, jak jej prožijeme? Obvykle chceme vyrazit za hranice všedních dní, užít si luxusu, vypadnout, vypnout hlavu. Možná také potřebujeme uchlácholit svědomí, že se dětem nevěnujeme tak, jak potřebují… A právě tady vzniká kořen mýtu kvalitního času. Když už máme čas, tak ať jej pro všechno na světě strávíme co nejlépe, nejkvalitnějšími zážitky, i když to bude něco stát. A je to dobře, vždyť máme užívat života! Jenže na druhou stranu…

Ano, děti jistě ocení zážitky, dobrodružné hry, koupání v moderním aquaparku. Máte ale někdy pocit, že je to spíše ke škodě? Že jste si sice užili krásný zážitek, ale také jste se třeba nedokázali shodnout, co budete dělat nebo jste se pohádali? A to ani nemluvíme o starších dětech v pubertě, které vnímají rodinné akce „na povel“ jako děsnou nudu. Naštěstí na ty nepříjemné věci zapomínáme a asi nikdo neřekne po pěti letech – vzpomínáš si, jak jsme se cestou z dovolené pohádali?       

Vraťme se k tomu slovu nuda. Mám na mysli jakousi tvůrčí nudu, takovou tu nudu, kdy si nenuceně řeknete – hele, pojďme něco podniknout. Často totiž ty nejkrásnější společné chvíle vznikají jakoby náhodou, bezprostředně. Vzájemný vztah přece budujeme tím, že jsme spolu při těch nejběžnějších věcech života. Většinou není potřeba ani vymýšlet nějaký složitý program. Stačí se dětem věnovat „jen tak“, „být s nimi“, povídat si. Klidně i při běžné činnosti, jde o to být spolu.

Z akcí pro děti vím, že není potřeba mít, jak se říká, nabušenou každou minutu programu, ale ukázat jim, že o ně jako dospělí vedoucí máme zájem. Být pro ně tady a teď – na to nikdy nezapomenou. Často jsem se nestačil divit, jak jsou i malé děti vnímavé a jak potřebují, aby jim někdo naslouchal.

Čas je nakonec opravdu to jediné, co máme a co nám nikdo nemůže vrátit. Je tedy naší volbou, jak jej naplníme. Musí to být vždy kvalitně? A co děti? Mají si s kým hrát?  

(Jan Lušovský, jaro 2019)