Není tohle náhodou práce?
Práce jako prostředek k navázání vztahu s dětmi

Jistě si vybavíte scénu ze známé pohádky o Lotrandovi. Loupežnický synek opožděně získává vzdělání a slibuje svému otci, že převezme jeho řemeslo a nikdy nebude pracovat. Po neúspěchu však využije příležitosti a proti svému slibu se chytá práce, která v dané situaci nabízí aspoň nějakou obživu. Dnešním jazykem řečeno, mladý neperspektivní loupežník se rekvalifikoval na dřevorubce.    

Pohádková scéna mě však přivádí k úvaze, jak může syn převzít otcovo řemeslo, ke kterému neměl vztah a popravdě ani vlohy? Vždyť ani netušil, co vlastně otec dělá. Dnes už je málo rodin, kde se dědí řemeslo z otce na syna. Doufejme, že „řemeslo“ loupežníka už žádná škola nevyučuje. Jenže podobně jako v pohádce se stává, že děti netuší, jakou práci jejich otec či matka vykonávají.

Podívejme se na práci v širším významu, nejen jako zdroj obživy, ale jako tvůrčí činnost. Děti od nejnižšího věku přirozeně napodobují své rodiče v tom, co dělají. Přirozeně tíhnou k pomoci dospělým a nevnímají tu činnost jako práci, ale jako možnost být s rodičem. A tak kluci napodobují tatínka v dílně, holky zase chtějí pomáhat mamince v kuchyni. Tvůrčí činností se navíc rozvíjí mozek dítěte.

Možná mnohdy máme strach dát dítěti do rukou nějaký nástroj, aby se nezranilo. To je v přiměřené míře na místě. I v případě bolístky se jedná o jakousi životní lekci, že člověk se má naučit překonávat nezdar i bolest. Dávka trpělivosti je nezbytná, i když nám dospělým se zdá, že konkrétní činnost pak zabere více času. Vytváří se tím ovšem vztah k práci, ale především se posiluje vztah mezi rodičem a dítětem. 

Vždyť kolik z nás jistě zná následující slova: nech to být, já si to udělám sám; nic ses ještě nenaučil; jsi k ničemu; neumíš to… Kolikrát se toto stane, než se nenávratně naruší důvěra dítěte? Než se v dítěti vypěstuje odpor k práci? Kde jsou kořeny méněcennosti a nejistoty u dospělých lidí…?